Horkou jehlou v kupce sena…Sbírka onoho prekérního názvu shrnuje verše z let 1998 – 2005 a její autorkou je Teodora Žurková (1980 v Praze). Poetka získala dvakrát „jen” třetí místo v soutěži Ortenova Kutná Hora (2000, 2002) a její prvotina si zaslouží alespoň krátkou glosu. Sbírečka vyšla vloni jako pátý svazek „Prvních knížek” v Kutné Hoře, péčí Marie Rút Křížkové a Klubu rodáků a přátel Kutné Hory, v chudičké knižní úpravě připomínající spíše novodobé i zcela současné samizdaty bez ISBN. Tato chudoba však cti ani hodnoty netratí…
Žurková má dar básnické dramatické zkratky a hudebně rytmického cítění („Symfonický duet”, „Je ráj”). Je jí vlastní cosi z lyrické zvídavosti a generační drzosti („Ženám po padesátce”), umění vyrovnat se (alespoň básní) s existenciálním otřesem, gestace milostných vábení a šepotů i vědomí „nicmoc” rán, domovů zaživa pohřbených. Stylizace mladé rozhněvané ženy, malinko nešikovné („Chtěla jsem si / elegantně zapálit / a shořely mi řasy”), citlivé vůči náporům malosti a blbosti („volů” i „krav”, kteří rozčtvrtili srdce „zaživa”), a skeptické v hledání cest „do ráje” (s. 35), zvláště když je bílý kůň v nedohlednu. Dokáže ostře a přesně pointovat základní situace lidského bytí, toho zde a nyní, jedinečného, a přece obecnější platnosti. Zdá se, že nejpůsobivější jsou básně písňové, rytmické, daktylské, jako „Venku to pršení” nebo „Ataky” (využívající homofonie dvojice substantiva „ataky” – „a taky”). Básně transliterované. Na autorku hlásící se ke katolicismu „pozemské”, osrdečněné i v užité křesťanské symbolice, přirozeně vícevýznamové (srov. významové přesahy a prostupování erotického a křesťansky mystického v b. „Velikonoční”).
Můžeme hledat paralely a filiace, popř. variace ortenovské, halasovské nebo hrubínovské, kainarovské či holanovské, v latentní písňovosti ozvuky různých hudebních žánrů a stylů, atp., atp. Patrně bychom je dokázali vystopovat, ale přiznejme si, že poezii málokdo čte na pozadí jiných textů, pokud ona sama k něčemu takovému přímo nevybízí, neprogramuje takovou četbu virtuálnímu čtenáři. Žurková – na prvotinu sebejistě – vládne metafoře i metaforou, jejichž pomocí kouzlí autostylizační obrazy („Rozletím se”, „Rozsypu se”, „Prorostu tě” z básně Dubnování; podobného rodu jsou i motivy srůstání, vrůstání), paradoxně, až aforisticky aktualizuje rčení, písňové refrény („tak jak se zpívalo, / dokud se neumřelo”), mýtus (onen pražský, „smuteční Petřín”, i Velikonoční, „radostnou v bolestech”), cudně vykresluje chvíle milostného okouzlení a „prvního hříchu”, nové Evy a zesláblého Adama, ale ojediněle sáhne i k šokujícímu vulgarismu. Její originalita je nepochybná i tam, kde jednoznačně navazuje na tradici (kupř. halasovskou v „Ženách po padesátce”, nebo upomene na Černíkovu poetiku v b. „Exercicie říjen”).
Prvotina Teodory Žurkové je příslibem a potvrzením, že cosi podstatného v české poezii, mnohokráte nepěkně pocuchané, nadále trvá, pokračuje a obohacuje se o nové střípky poznání a obraznosti.
amk
Velikonoční
dokud si nesáhl
neuvěřil
že je ženou
až když své ruce vložil
do hořce voňavých ran
až když ji viděl
radostnou v bolestech
uvěřil ženě
že není svatá
a on sám blahoslavený
Nicnoc
pelechy
prázdné vzdechy
chyť si ji!
jistou tou touhou
klouže se po ulici
cože?
že kdyby ryby nebo býci
chtěli divou beranici
v měsíční motolici
polibky opici
a zbytky zpitých světel
zacílí dvojici
tetel se tetel
zbude ti nic
A ráno vozy kropicí.
Ženám po padesátce
ženy rozkošaté boubelaté
kypré zralé osamělé
s podzimní krásou ve vlasech
obětavé usměvavé
opuštěné matky
nedoceněné milenky
romantické vdovy
nešťastně šťastné
samy
za svými okny
v bytech
si tiše prozpěvují
staré šlágry
a možná sní
že přijede Matuška
vousatý princ na vraném koni
a zašeptá: ty víš kdo měl tvý úsměvy rád
a pak dlouho do noci uklízí
znovu myjí staré hrnce
a místo prášků na spaní
jim hraje Kubišová
(pro všechny případy)
že v lásku nevěří
Exercicie říjen
strome v tichu kořeněný
kmeni větrem zraňovaný
vrosť ve mně
já vrostu v tebe
nevšimnem si ani
Dubnování
Až mi hruď sluncem a jarem pukne,
nebudeš při tom.
Nevadí. Rozletím se.
Až se mi v šíleném záklonu smích z úst posype,
nebudeš při tom.
Nevadí. Rozsypu se.
To až mi narostou vlasy a paže,
to si tě najdu a vsadím tě do nich.
Nevadí? Prorostu tě.