Rozhovor Ivan Klíma

„Obávám se, že nové století nebude méně šílené než to minulé”

Rozhovor s českým spisovateľom a dramatikom Ivanom Klímom

 

Dnes sa mnohí možno len trpko pousmejú nad spomienkou či zmienkou o časoch, keď sa u nás (v bývalom „socialistickom” Československu) niektoré knihy požičiavali potajme, ukradomky – vždy s obavou a napätím, či vás niekto „z nich” práve nevidel, takisto LP platne rock and rollových hviezd prepašované zo západu sa počúvali s akousi magickou pietou v uzavretých miestnostiach, okupovaných mohutnými hŕstkami nadšencov, keď mandarínky boli úzkoprofilový tovar rovnako ako nové Žiguli a životná úroveň sa rátala štatisticky prerátaným množstvom skonzumovaného mäsa, mlieka a vajec „na hlavu”…

Českého spisovateľa Ivana Klímu som cez prizmu jeho tvorby vždy vnímal (a stále vnímam) ako pokojného a trpezlivého „robotníka” literatúry, viac ako intelektuál – čo znie neraz agnosticky, až abstraktne – sa mi vo svojich – na prvý pohľad „civilných” – beletristických prózach viac javil ako mimoriadne prenikavý pozorovateľ, bravúrny štylista, citlivý estét…spisovateľ. A paradoxne práve Klímove knižky boli častým artiklom, ktorý sa kedysi požičiaval pod rukou.

Ivan Klíma je dnes spolu s Milanom Kunderom a Bohumilom Hrabalom považovaný za najvýznamnejšieho českého autora. Jeho tvorba bola preložená takmer do 30-tich jazykov. Narodil sa v roku 1931 v Prahe, ako dieťa prežil tri roky v koncentračnom tábore Terezín. V roku 1956 absolvoval na filozofickej fakulte Karlovej Univerzity v Prahe odbor český jazyk a literárna veda. V rokoch 1963-1969 pôsobil v redakciách časopisov: Literární noviny, Literární listyListy. V čase tzv. normalizácie sa Klíma spolu s ďalšími „protisocialistickými” autormi ocitol na listine zakázaných autorov a publikoval buď v samizdatových edíciách alebo v zahraničí. V roku 1969 Ivan Klíma odišiel do U.S.A., aby na Michiganskej Univerzite v Ann Arbore prednášal ako hosťujúci profesor českú literatúru. Po návrate domov v roku 1970, bol vylúčený zo spisovateľských organizácií, zbavený možnosti publikovať a jeho diela boli vyradené z knižníc. Krátko potom pracoval a živil sa ako zememerač, sanitár, smetiar či poslíček, väčšinu času však prežil v slobodnom povolaní ako spisovateľ.

Klíma je podpredsedom českého centra medzinárodného PEN-klubu, od januára 1990 do roku 1992 pôsobil ako jeho predseda. Je laureátom mnohých literárnych cien (Cena Egona Hostovského, Cena Georgea Theinera, Cena Franza Kafku…). V roku 1993 bol jeho román Soudce z milosti vybraný kritikmi amerického týždenníka The New York Times Book Review medzi 14 najlepších kníh roka. Klíma je ženatý, má dve deti, žije v Prahe. K jeho koníčkom, ktorému sa ešte i dnes aktívne venuje, patrí tenis, okrem toho zbiera staré mapy, chodí na huby a rád hrá mariáš.

V rozhovore, ktorý Ivan Klíma poskytol časopisu pre mladú literatúru a umenie DOTYKY,  čitateľom ponúka nahliadnuť i ďalej, než len tam, kam dovidí takmer každý.

 

                                                                                             Marián Grupač

 

 

Ste úspešný spisovateľ, známa a uznávaná osobnosť nielen doma, ale i v zahraničí. Zažili a prežili ste väznenie v koncentračnom tábore, roky pod drobnohľadom „režimových normalizátorov”, na vlastnej koži ste pocítili, ako sa môže z prednášajúceho profesora na univerzite v USA stať po prílete domov smetiar… Pre spisovateľa naozaj bohatá, ale určite aj trpká paleta inšpiračných stimulov. Čo vás dnes ešte dokáže prekvapiť, očariť a uviesť do nemého úžasu, kedy človek ostáva koprnieť nad tým, čo má pred sebou a zrazu z prežitého v ňom je opäť len tabula rasa?

Je pravda, že člověk s věkem ztrácí nejen tělesnou pružnost. Méně ho vzruší, co ho před třiceti či čtyřiceti lety vzrušovalo. Všiml jsem si, že pobyt v koncentráku, kde jsem viděl stovky a stovky mrtvých, ve mně otupil hrůzu, kterou většina lidí cítí při pohledu na mrtvého. Na druhé straně, i když se tomu bráním, občas mi připadá, že část mladých lidí se chová hloupě, banálně či nepřístojně, že si potetovává tělo blbými obrázky, které si s sebou ponesou až do rakve, že si probodává jazyk, tváře a pupík; v marné snaze po nějaké originálnosti si barví vlasy na zeleno. A do uší si zastrkují sluchátka přehrávače, aby se ani na chvíli nemuseli setkat se světem kolem sebe. Ale že by mě takové chování překvapilo či vyprovokovalo k nějakým projevům nevole, nemohu říct. Možná jsem trochu odbočil. Je stále mnoho věcí, které člověka okouzlí. Včera večer jsem přiměl ženu, která už usínala, aby se šla podívat na začervenalý úplněk, jemuž se jakoby přes oči táhla černá páska mráčku. Miluji bouřky a jsem s to se dívat hodinu na rozblýskanou oblohu. Je pravda, že čím je člověk starší, tím méně potkává lidí, kteří ho dokáží okouzlit. Neznamená to, že je nepotká. Nedávno jsem se setkal s osmnáctiletou studentkou, která chce být hudební skladatelkou, už dlouho jsem nepotkal tak zajímavou mladou ženu. Před čtrnácti dny jsem strávil půl den s maďarským režisérem (jmenuje se Szabó István – režíroval slavného Mefista), bylo to jedno z nejzajímavějších setkání mého života: pan režisér je člověk s mimořádným vzděláním, s jemností, vhledem a moudrostí. Je pravda, že s věkem člověku ubývá přirozených setkání – a to je pro spisovatele velká škoda, ne-li hrozba. Spisovatel potřebuje ke své tvorbě nejen podněty zevnitř, ale i zvenku, potřebuje slyšet příběhy, vidět (ne-li prožívat) dramata, setkávat se s lidmi i událostmi. Od takových setkání ho může oddálit jeho pohodlnost, sláva anebo stáří. Schopnost vidět, setkávat se, prožívat, žasnout, cítit bolest či radost, zlost či nadšení je předpokladem tvorby.

 

 29.októbra 2002 vám udelili medzinárodnú literárnu Cenu Franza Kafku. V slovenskej tlači (SME, 20.10.2002) sa objavilo aj vaše vyznanie, že spomínaná cena je pre vás dôležitá aj preto, že ju udeľujú ľudia, ktorých si vážite a tiež z dôvodu, že ste ju dostali ako druhý po skvelom spisovateľovi Philipovi Rothovi. Zaujímalo by ma, ako vnímate literárne ceny v širšej súvislosti. Je (mala by byť?) podľa vás literárna cena i garantom, akýmsi puncom literárnej a umeleckej kvality textu i samotného spisovateľa? Možno vôbec túto otázku generalizovať? Je predsa mnoho skvelých spisovateľov, umelcov, ktorí za celý svoj život nedostali ani jednu cenu… Veď aj Philip Roth vo svojej knihe Hodina anatómie napísal: „Napokon jediným pacientom, ktorého spisovateľ lieči, je on sám”.

Literární cena je určitým uznáním, jsou ceny, které mají tradici jako cena Nobelova nebo Booker price ve Velké Británii. Myslím si, že každý vynikající autor dostal za život aspoň nějakou cenu, nicméně o cenách až na výjimky rozhodují odborné poroty. (Jsou i ceny, o nichž rozhodují knihovny, čtenáři nebo dokonce jednotlivci.) Jakmile o nějakém ocenění rozhoduje jakýkoliv sbor, rozhodnutí bývá nakonec výsledkem vyjednávání a kompromisů. Jsou poroty, kde převažuje vkus literárních snobů, jiné zase dávají přednost sociálnímu cítění. Tenhle chudák je už starý, uděláme mu radost, tenhle zase chudý, má dvě děti, těch pár tisíc mu určitě pomůže. Nobelova cena se stává stále více projevem vysoké diplomacie. Jednou pro Evropu, po druhé pro Asii, po třetí pro Afriku, jednou pro ženu, pak zase pro muže, jednou za poezii, po druhé za prózu. Ital dostal cenu před dvaceti lety, teď jsou na řadě jiní, vždyť máme hodně přes sto národních literatur a kamerunský spisovatel ještě nikdy „Nobelovku” nedostal. Když se podíváte na laureáty Nobelovy ceny, shledáte, že polovina z nich je po třiceti či čtyřiceti letech (někdy i dříve) zapomenuta. Rozhodně tedy cena nebývá ani autorovým cílem, ale ani zcela bezpečným kritériem pro čtenáře.

 

Minulý rok vám vyšiel román Premiér a anděl. Ako vďačný čitateľ vašich kníh som si knihu kúpil ešte „teplú”, no po jej prečítaní som ostal na chvíľu zaskočený, pripadala mi iná, akási „neklímovská”… Tuším, že toto moje chvíľkové zaváhanie spôsobilo práve prostredie súčasnej vysokej politiky, do ktorého ste umiestnili svoj príbeh, a ktorý – hoci sa mohol udiať v ktorejkoľvek európskej krajine – veľmi výrazne pripomína to, čo sa dnes deje v Čechách, či na Slovensku. Napokon v minulom roku ste neboli jediný, kto v Čechách v beletrii reflektoval súčasné politické dianie. Recenzent Aleš Haman v Lidových novinách uvádza mená ako Viewegh, Kantůrková, Urban a označuje takéto prózy ako „aktuálně angažované romány stíhající výsměchem a kritikou nevábný stav naší společnosti”. (LN, 30.10.2003) Odhliadnuc od toho, že uvedená Hamanova charakteristika je pomerne plytká a lacná, zaujímalo by ma, čo bolo primárnym a konkrétnym podnetom k napísaniu prózy Premiér a anděl. 

Opravdu, román Premiér a anděl se dosti liší od většiny mých próz. Nicméně na cosi navazuje. Zhruba před třiceti lety jsem napsal rozhlasovou hru President a anděl (v cizině se hrála i pod názvem Ministr a anděl), která měla základní motiv stejný. President v jakési totalitní zemi podlehne dojmu, že má doma anděla, jeho rad pak poslouchá. V diktatuře se nelze o politice radit s andělem – hra končila tragicky, tajná policie a vládnoucí byrokracie presidenta nakonec připraví o život. Napadlo mě, jak by dopadl politik naslouchající andělským radám v demokratické zemi. A tak jsem napsal tenhle román. Když se u nás nedávno měnila vláda, má redaktorka, které, když román redigovala, trochu vadilo, že se tak odchyluje od mých ostatních knížek, mi řekla: „Tedy, jedno vám přiznám, vy jste byl úplně jasnovidný.”

 

Ak dovolíte, pri knihe Premiér a anděl by som ešte chvíľu ostal, teraz už však trochu inak. Kdesi som sa dočítal, že pracovný názov rukopisu tejto knihy znel Mé šílené století… To ma upútalo. V čom vidíte v uplynulom 20. storočí najväčšie šialenstvo?

Mé šílené století měl být název nové povídkové knihy (vyjde na podzim), ale titul jsem změnil na „Moje nebezpečné výlety.” Na Vaši otázku není lehké odpovědět – těch šílenství totiž bylo mnoho: nacionalismus, komunismus, nacionální socialismus, fašismus. Dvě světové války. Za nimi stály právě zmíněné ideologie. Vymývání mozků v jejich jménu. Fanatismus. Obávám se, že nové století nebude méně šílené než to minulé. Jen šílenství bude mít jinou podobu. Místo válek na frontách budou naši společnost ničit výbuchy bomb v zázemí.

 

V akomsi obrázkovom časopise som pred pár rokmi narazil na vašu fotografiu, kde držíte notebook a krátky článok, v ktorom prinášate chválospev na svoj počítač. Ten je už dnes štandardnou výbavou takmer každej domácnosti, tobôž „spisovateľskej”… Ako vnímate existenciu a narastajúcu popularitu elektronických kníh, tzv. „e-books”? Môžu sa podľa vás postupne stať alternatívou tlačenej knihy?

Určitě vytlačí velmi rychle encyklopedie a odbornou literaturu – listuje se v nich totiž podstatně rychleji. Krásná literatura pravděpodobně bude odolávat déle. Řekl bych, že hlavní problém nebude v podobě knihy, ale v tom, zda budou lidé ještě vůbec knihy číst.

 

Podľa vašej prózy Ani svatí, ani andělé vznikol rovnomenný televízny film. Scenár k nemu ste písali súbežne s knižnou verziou. V jednom rozhovore ste sa potom posťažovali, že pri písaní scenára bolo pre vás dosť kruté, keď ste museli z pôvodnej verzie veľa vecí vyškrtnúť. Vtedy som si spomenul na slová Ernesta Hemingwaya z knihy Pohyblivý sviatok: „Bola to prostučká poviedka s názvom Mimo sezóny a vynechal som z nej záver, kde sa starec obesí. Vynechal som ho v duchu vlastnej teórie, že vynechať možno čokoľvek, ak si to uvedomujeme a ak tým, čo ste vynechali, poviedka pôsobí ešte silnejšie a ľudia sú potom schopní cítiť viac, ako len to, čomu rozumejú.” Škrtanie, prepisovanie, autocenzúra…, to sú napokon bežné „pracovné prostriedky” spisovateľa. Stalo sa vám už niekedy, že ste z rukopisu vyškrtli niečo, čo by ste potom ľutovali, alebo opačne – pridali odsek, ktorý vám neskôr akoby „vyčnieval”? 

Škrtám a předělávám tolikrát, že si nakonec nepamatuji, co všechno jsem vynechal. Pamatuji se, že jsem se dal přesvědčit nakladatelem, abych škrtl několik pasáží v Lásce a smetí, pak mě to mrzelo. Tuhle jsem měl říkat anglicky něco o Kafkovi, tak jsem si prvně asi po dvanácti letech přečetl anglický překlad svého kafkovského eseje a shledal jsem, že překladatel vynechal několik pasáží, které jsem považoval za důležité. Bohužel právě z tohoto překladu se pak pořizovaly jiné překlady, například do čínštiny nebo do francouzštiny, ale s tím už nic nenadělám. Vedlo mě to jen k myšlence, že esej ještě rozšířím a vydám jako samostatnou knížku.

 

Na internete som pred dvoma rokmi objavil článok istého pána – Jana Čulíka (3.5.2002), v ktorom pod názvom Ivan Klíma – Svoboda jako projev morálního úpadku”  polemizuje s vašim článkom, ktorý vyšiel v britskom literárnom časopise Granta. Čulík na vašu adresu uvádza, že sa svojím zjednodušeným myslením v onom článku vystavujete posmechu, keď – podľa Čulíkovho tvrdenia – dochádzate k názoru, že sloboda môže byť vlastne nebezpečná… Súhlasím, že na slobodu je možné nazerať rôznymi spôsobmi. Pre každého predstavuje niečo iné. Hľadanie slobody, pátranie po nej môže tkvieť práve v ceste k jej dosiahnutiu, pre niekoho cieľ, pre iného putovanie. Franz Kafka v Aforizmoch píše: „Klec vyšla hledat ptáka”.  A napríklad Milan Šimečka (In: Dopisy o povaze skutečnosti; máj 1982) tvrdí: „Dvakrát dva nemusí být za všech okolností čtyři, ale důležitá je svoboda tvrdit to nahlas. Svoboda je tedy důležitější než pravda. Pravdu nemůže člověk nikdy zaručit, svobodu ano.”  Aká je vaša pravda o slobode?

Pan Čulík je znám tím, že rád polemizuje. Ví, že polemika se vždycky lépe čte než normální článek, nevadí mu tedy vytrhnout větu z nějakého kontextu a polemizovat pak s opakem toho, co druhý tvrdil. Můj článek v Grantě ani v nejmenším netvrdil, že svoboda je projevem morálního úpadku – právě naopak. Celý článek – vyšel krátce po útoku teroristů na americké budovy v New Yorku a Washingtonu – dokládá, že Amerika za svoji moc a prosperitu vděčí svobodě. „Jsem přesvědčen, že bohatství Ameriky vzniklé prací celých generací je především výsledkem tvořivé činnosti svobodných občanů. Američané nejsou vinni chudobou třetího světa, ta plyne spíše z poměrů ve třetím světě, z ubíjející nesvobody, v níž tu většina lidí žije.” Článek vypočítává, jak pro mne v různých klíčových chvílích mého života byla Amerika zemí svobody. Přitom připouštím, že to, co se nazývá americkým snem, pro někoho znamená „neomezený blahobyt, pro jiného svobodu,” že svoboda může vést k paradoxním důsledkům, třeba k nezřízenému kultu zábavy, k masovému šíření pokleslé kultury. Článek uzavírám: „Nicméně útoky fanatiků proti americkým občanům v New Yorku či kdekoliv na světě vnímám především jako útok proti občanským svobodám, které právě Amerika ztělesňuje… Vnímat jej jinak znamená ve svých důsledcích stranit zpátečnickým a totalitní silám, pro něž demokracie, občanská práva, rovnost ras i pohlaví, volnost žít podle vlastního přesvědčení a vyznávat či nevyznávat jakoukoliv víru jsou naprosto nepřijatelné.” Omlouvám se za citáty, ale z nich je snad patrné, že celý článek je o základních principech svobody, které Amerika představuje. Čulík si zřejmě vybral jediný odstaveček, který zmiňoval možnost svobodu nadužívat. Můj článek byl přetištěn v desítkách jazyků a určitě z něho už nikdo nevyčetl to, co pan Čulík.

 

Hovorieva sa o vás, že ste akýsi „mužský feminista”, fandíte ženám. Ktoré ženy v literatúre vás zaujali ako spisovateľky a ktoré ako literárne postavy?

Teď ode mě chcete výčet jmen, a to nesvedu. Není pro mne podstatné, zda autor je muž či žena. Ale „Babičku” mohla napsat spíše Němcová než Mácha, stejně jako Mácha spíše napsat „Máj” než „Babičku”. A tak je to v pořádku. Pokud se týká hrdinek – to už vůbec nedokážu sestavit žebříček. Byli muži, kteří dokázali napsat skvělé ženské postavy. Například Tolstoj, Čechov, Faulkner, samozřejmě do dokázali i autorky – třeba Morrisonová, Ann Tylerová nebo Alice Munroová, abych jmenoval namátkou. Připadá mi, že ženy jsou pro spisovatele vděčnějším objektem. Sice méně často střílejí z revolveru a obvykle nevylupují banky, ale mají několik rozměrů navíc: svoji citovost a schopnost zrodit nový život, své mateřství. Je pravda, že v minulosti nebylo pro ženy snadné vyniknout v jakémkoliv intelektuálním oboru, tedy ani v literatuře. Dneska možná píše víc žen než mužů, ale o kvalitě samozřejmě nerozhoduje množství.

 

Ktorých slovenských autorov poznáte? Čítate slovenské knihy?

Naposledy jsem četl od Antona Hykische jeho vynikající esej o problémech globálního věku: Nebojme sa sveta. Poslední léta čtu spíše literaturu faktu než beletrii, nicméně přiznávám, že má znalost slovenské literatury je chabá, zvláště té úplně současné. Ale to stejné mohu říci o své znalosti literatury polské, italské či francouzské. Vychází tak mnoho knih a času je zoufale málo, navíc čtu od mládí pomalu a také mi neslouží oči tak jako kdysi. Čtu aspoň pravidelně Mosty, kde se slovenské příspěvky střídají s českými. (Mimochodem je to výborně dělaný kulturně-politický časopis). Vždycky jsem kritizoval, že česká knihkupectví nenabízejí (až na naprosté výjimky) slovenské knížky, přičemž slovenské knihy (jsou přece jazykově srozumitelné) se nepřekládají – to jen přispívá k prohlubující se neznalosti na české straně.

 

Na čom v súčasnosti pracujete, čo pripravujete?

Už jsem zmínil tu knížku Moje nebezpečné výlety. Je to devatenáct povídek, psaných v první osobě – některé jsou autobiografické, jiné se jen tak tváří. Čas, v nichž se odehrávají, zabírá prakticky padesát roků – od let čtyřicátých do let devadesátých dvacátého století. Už název napovídá, že knížka navazuje spíš na moji povídkové soubory než na Premiéra a anděla. Za posledních patnáct let jsem také  napsal několik set článků, fejetonů a sloupků, některé z nich snad neztratily na zajímavosti. Napadá mi, že bych z nich mohl sestavit výbor, ale zároveň se mi nechce tou hromadou papíru se probírat.

 

                                                      Otázky nakládol: Marián Grupač

 

 

Z tvorby Ivana Klímu:

Bezvadný den (1963)

Hodina ticha (1963)

Milenci na jednu noc (1964)

Loď jménem Naděje (1969)

Milenci na jeden den (1970)

Soudce z milosti (1986)

Má veselá jitra (1970, 1990)

Moje první lásky (1985, 1990)

Moje zlatá řemesla (1990)

Láska a smětí (1988)

Ostrov mrtvých králů (1992)

Čekání na tmu, čekání na světlo (1993)

Poslední stupeň důvěrnosti (1996)

Ani svatí, ani andělé (1999)

Premiér a anděl (2003)

Ivan Klíma napísal niekoľko kníh pre deti, je autorom niekoľkých divadelných hier, scenárov k rozhlasovým hrám, filmom, píše eseje, články do novín.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.